Dějiny Teologického konviktu

Teologický konvikt (TK) sídlí v budově z minulého století (1858), která vždy byla a stále je majetkem litoměřického biskupství. Jejím původním určením byl "Institut pro hluchoněmé" (Taubstummeninstitut), kde byly vzdělávány především děti německé národnosti vzhledem k německé většině obyvatelstva litoměřické diecéze. Činnost Institutu byla přerušena 2. světovou válkou a vzhledem k poválečnému vývoji a následnému odsunu Němců už nebyla obnovena. Od roku 1948 do roku 1950 zde byl poprvé kněžský seminář litoměřické diecéze. V roce 1950, po zavření diecézních seminářů v Československu (byl povolen jediný v Praze), budovu užívalo vojsko. V roce 1953 byl - do té doby jediný - kněžský seminář s teologickou fakultou vysídlen z Prahy a přesunut do této budovy v Litoměřicích. Až do roku 1990 (teologická fakulta dostala samostatnou budovu - bývalé proboštství - v roce 1966), se zde připravovaly generace kněží pro české a moravské diecéze.
Interiér budovy byl během doby přizpůsobován podle měnících se podmínek a podle počtu seminaristů. Změny byly prováděny často bez jednotné koncepce a svépomocí. V posledních letech existence semináře budovu obývalo kolem 200 seminaristů, přičemž podle hygienických měřítek byla kapacita budovy asi 90 ubytovaných. Komunistický režim naštěstí do situace nezasahoval, protože nemohl a ani neměl zájem nabídnut jinou možnost, takže seminář mohl fungovat. Po nabídce německých katolíků (zvl. Ackermann - Gemeinde) na financování přístavby, státní orgány svolily k této stavbě.
I tak s rostoucím počtem seminaristů, kterým unavený komunistický režim nebránil studovat nebo naopak tam chtěl mít svoje lidi, zůstalo pro původní dům asi 160 seminaristů. 3 roky před změnou politické situace byla provedena celková vnější oprava domu a provedena výměna oken. Tehdy byla tato budova nejlépe opraveným domem v Litoměřicích. Současný stále slušný vnější vzhled budovy je z této doby - 1987. Oprava byla financována z vlastních zdrojů církve, především ze sbírek v moravských diecézích. Seminář byla jediná společná interdiecézní instituce a věřící rádi přispívali na výchovu budoucích kněží.
Po změně politické situace v roce 1990 se mohl kněžský seminář s fakultou vrátit do Prahy a v Olomouci byl otevřen kněžský seminář s fakultou pro moravské diecéze.
Po létech nemožnosti pravidelného náboženského vyučování a absence humanitního vzdělání na středních školách, byla pociťována potřeba zřízení propedeutického roku pro budoucí kandidáty kněžství před vlastním teologickým studiem. Česká biskupská konference (ČBK) se rozhodla využít uvolněného objektu k tomuto účelu a zřídila v roce 1990 tento propedeutický rok s názvem "Teologický konvikt" pro kandidáty kněžství ze všech diecézí České republiky. Tak místo, ke kterému velká většina našich kněží má osobní vztah, pokračuje v tradici přípravy na kněžství.

Teologický konvikt existuje jako škola zřízená církví (ČBK). To bylo umožněno novým školským zákonem, který ustanovil možnost vzniku škol zřizovaných církvemi. Jako církevní škola byl TK zařazen MŠMT ČR do sítě škol. Z tohoto zařazení vyplývá, že stát poskytuje dotaci na provoz, drobné údržby a platy zaměstnanců. Větší údržbu a vybavení si musí zřizovatel konviktu hradit ze svých prostředků. Mělo se za to, že tento propedeutický rok bude přechodným zařízením na překlenutí několika málo let, než z církevních gymnázií začnou přicházet kandidáti připravenější na studium. Brzy bylo konstatováno, že tyto plány se nenaplňují. Navíc celocírkevní vývoj ukazuje na potřebu těchto přípravných ročníků ani ne jako "doučovacích ústavů", ale jako duchovně-formační zařízení, jakýsi "noviciát" diecézního kněze, kde jde často o vyjasnění duchovního povolání. Těmto plánům také odpovídá program výuky. Zpočátku by důraz položen na doplňování jazykových znalostí. Vedle latiny se vyučovala i řečtina. Počínaje školním rokem byl zahájen program, kde je větší těžiště položeno na biblicko-duchovní formaci. Zkušenost dosavadních let trvání konviktu tento trend potvrzuje a rozhodnutím ČBK se stává TK součástí koncepce formace kněží a Litoměřice jsou potvrzeny jako jeho sídlo.