Mezináboženský dialog

Konal se dne 29. listopadu 2001 v Ústí nad Labem v Domě kultury chemiků. Organizovala jej Křesťanská akademie v Ústí nad Labem společně se sdružením "Jóga v denním životě."
Takovéto akce jsem se zúčastnil poprvé v životě. Povzbudil mě k tomu zápal a nadšení P. Ludvíka Armbrustera SJ, který sloužil dlouhou dobu jako misionář v Japonsku a během dne duchovní obnovy v Teologickém konviktu nás upozornil na deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím "Nostra Aetate", která ve  2.kapitole o jiných náboženstvích říká:


Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. s upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je "cesta, pravda a život" (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou.
Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.


Tento dialog moderovaný Richardem Kavanem, byl orámován hudbou Ireny a Vojtěcha Havlových a komorního sboru Marie Gottfriedové. Spolu se mnou se jej účastnili: zástupce Českobratrské církve evangelické - Alfréd Kocáb, zástupce buddhismu Bhante Wimala, zástupce hnutí Jóga v denním životě Paramhans svámí Mahéšváránanda, a zástupce islámu - Mohamed Ali Šilhavý. Nejprve každý z účastníků dialogu krátce promluvil o tom, jak tato víra oslovuje jeho každodenní život. Poté následovala přestávka a odpovědi účastníků dialogu na písemné dotazy z publika. Každý z účastníků dialogu mě něčím oslovil.


Alfréd Kocáb a evangelická církev mne učí především lásce k Písmu Sv. a zaměření na Ježíše Krista, jako Spasitele. Heslo, které si Alfréd Kocáb dal do zvacího letáčku na tento dialog je svědkem nedávného významného sblížení pohledů protestantů a katolíků na vztah víry a skutků. To, co dříve rozdělovalo, totiž katolické zdůraznění skutků a protestantské zdůrazňování pouhé víry, je po vysvětlení pochopitelné a přijatelné oběma stranám. Ke spáse člověka je nezbytně nutná víra v Ježíše Krista, který nás zachránil, a tato víra se navenek projevuje a potvrzuje skutky. Člověk si sám nemůže zajistit záchranu skrze vlastní dobré skutky. Ty vyjadřují moji odpověď na nabídku Ježíše Krista. Tato nabídka vyžaduje moji činnou aktivní spolupráci, která má charakter odpovědi na Boží jednání. Jestliže chápu svoje úsilí, snahu a skutky jako odpověď na Boží pozvání, pak to mění i pohled na život. Moje snaha a úsilí pak už nejsou milostí, kterou já prokazuji Bohu a on by si mě měl za to vážit, ale naopak budu vděčný za to, že mohu spolupracovat s Bohem na jeho plánu spásy pro mne i pro celý svět. Člověk, který svými skutky prokazuje Bohu "milost" má sklon k rozmrzelosti na Boha, který je mu málo vděčný za to, jak se namáhá a koná skutky. Člověk, který ví, že každý jeho skutek je umožněn Boží milostí a že je to odpověď na Boží nabídku, má sklon k postoji vděčnosti a chvály Boha.


Svámí Mahéšvaránanda a iniciativa Jóga v denním životě mne upozorňuje na důležitost těla při vyjadřování vztahu k Bohu. Používáme nejrůznější symboly, abychom jimi připomenuli a zpřítomnili posvátné skutečnosti, protože jsme lidé tělesní. Zaujímáme různé polohy těla při modlitbě. Jsme asi ale stále málo zvyklí na vyjadřování dynamiky vztahu k Bohu skrze vlastní tělo. Tělo, které na sebe Ježíš Kristus přijal, je příliš často nedoceněno a zanedbáváno. Jsou sice pokusy o meditaci se cvičením, ale zatím je tato oblast přece jen stále málo doceněná.
Svámí také zmínil tradici duchovního vedení. Vysvětlil význam slova "guru". "Gu" znamená v sanskrtu tmu a "ru" je světlo. Guru je tedy mistr, který vede člověka ze tmy ke světlu. Bhante Wimala pak postavil vztah k mistrovi do správné perspektivy, když mluvil o Buddhově příkladu o člověku, který chce jít do města, o jehož kráse slyšel, a potká člověka, který v tom městě byl. Je dobře si nechat o městě vyprávět člověkem, kterému září oči, ale pak je třeba jít sám a zažít obtíže cesty, ale i krásu města na vlastní kůži. To nemůže udělat někdo jiný za mne. V křesťanské tradici má duchovní doprovázení svoji tradici už od dob pouštních otců. Křesťané uznávali, že je třeba i lidské pomoci na cestě k Bohu a Bůh proto vybudoval církev, aby mohl jeden křesťan pomáhat druhému na cestě ze tmy ke světlu, kterým je pro nás Ježíš Kristus. v této době zažíváme nové objevení a rozkvět této starobylé disciplíny. Mnozí křesťané také v sobě tento dar nacházejí a užívají jej ke službě druhým.


Bhante Wimala - zástupce buddhismu prožil dětství v klášteře, kde počáteční těžké období odloučenosti od rodiny překonal díky praxi meditačních technik. To mne upozornilo na důležitost meditace pro každodenní život.
Uvědomoval jsem si již delší dobu, že kolem nás na ulicích jsou plakáty zvoucí do škol meditace. V křesťanství máme bohatý poklad meditace i kontemplace, ale často je málo využíván. Jakoby skutečná duchovní hloubka někdy ustupovala zdůrazňované morálce. v poslední době se církev snaží oprášit a znovu zavést do praxe starou mnišskou metodu Lectio Divina, která postupuje od čtení k meditaci, modlitbě a kontemplaci - tedy zakoušení Boží přítomnosti beze slov, myšlenek představ, fantazie, pocitů - bytí před Boží tváří v naslouchání, tichu a odevzdanosti. Dříve se meditace a kontemplace chápala jako jakási zvláštní aktivita, které se mají věnovat především kněží a řeholníci. Dnes znovu objevujeme to, že kontemplace je vlastně jen rozvinutím křestní milosti a je k ní povolán každý pokřtěný. Je to předchuť toho, na co se svým životem připravujeme a co očekáváme, tedy spočinutí v Bohu a v jeho slávě. Potřebovali bychom tedy školy meditace a křesťanské kontemplativní modlitby. Prázdné místo se snaží zaplnit alespoň knihy s tímto tématem.


Mohamed Ali Šilhavý z ústředí muslimských náboženských obcí v České republice přečetl jako student gymnázia celý Korán a to jej tak oslovilo, že přijal Islám. To jistě nebylo v té době jednoduché rozhodnutí. Musel hájit svoji víru v prostředí, které mu příliš nepřálo. Byl veřejně zesměšňován neznalými za to, "že se klaněl Buddhovi." Vzpomněl jsem si na svoje křesťanství, ve kterém jsem se také cítil jako člen malé menšiny a často jsem se za svoji víru styděl. ve srovnání s islámem, je ovšem stále katolická víra u nás většinová. Příklad Mohameda Ali Šilhavého mne tedy povzbudil v odvaze jít proti proudu a stát za svým přesvědčením. Zaujalo mě také vysvětlení významu slova "džihád" jako vnitřní válka proti zlu v nás.
Připomíná mi to duchovní boj proti zlu, o kterém píše Pavel v listu Efesanům v 6. kapitole. Máme na sebe vzít plnou Boží zbroj, opásat se pravdou, obrnit se pancířem spravedlnosti, obout se k pohotové službě evangeliu pokoje. Máme být opásáni štítem víry, který hasí všechny ohnivé střely toho Zlého. Za přilbu má sloužit spasení a mečem Ducha je slovo Boží. (srv. Ef 6, 10 - 17).
Bývalý opat kláštera trapistů v Geneseo, John Eudes v jedné své promluvě k mnichům zdůrazňuje, že v benediktinské řeholi byl zvláště uctíván Kristus - Král. Král jako ten, který vede vojsko do boje. Sv. Benedikt píše v úvodu své řehole: "Na tebe se nyní obracím, ať jsi kdokoli, kdo se zříkáš svých zvůlí a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále, chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti." Mnišský život byl často chápán jako boj proti zlu uvnitř. Nejen mnich je zván k tomuto boji. Každý křesťan se rozhoduje při obnově křestního slibu proti zlu, všeho co působí a čím se pyšní. Stavíme se na stranu Ježíše Krista, jeho Otce i jeho Ducha.


Dialog s ostatními náboženstvími mě tedy znovu upozornil na poklady naší víry a tradice, které někdy leží zaprášeny, podobně jako knihy s nesmírně důležitým obsahem. Tento dialog mi pomohl k hlubšímu poznání ostatních náboženství a kultur. Vysvětlování mi pomohlo v odbourávání některých předsudků často pramenících z neznalosti a malého zájmu.
Při společné závěrečné modlitbě v tichu jsem si uvědomil společnou touhu všech náboženství hledat odpovědi na otázky jak je formuluje dokument 2. vatikánského koncilu Nostra Aetate 1: Co je člověk? Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? a konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?
Při hledání odpovědí na tyto otázky nechci jednoduše prohlašovat, že všechny odpovědi znám, vše je mi jasné, ale potřebuji i setkání s ostatními hledajícími. Prosba z denní modlitby církve z večerních chval na pondělí 3. týdne vystihuje toto neustálé hledání: "Dej všem, kdo toužebně hledají pravdu, aby ji našli, a když ji najdou, aby ji ještě usilovněji hledali." a právě v tomto hledání mi pomohl i tento dialog mezi lidmi různých kultur a náboženství.

P. Jindřich Kotvrda