VZHŮRU DO FRANCIE!
Cesta do Francie
První velikonoční týden jsme se jako první český tým v historii vydali z Litoměřic na 18. ročník evropského fotbalového turnaje bohoslovců do francouzského Toulonu. Naše mužstvo posílili dva hosté, takže jsme se akorát naskládali do dvou aut o celkové kapacitě 13 míst. Jeli jsme přes Rakousko a Itálii, kde jsme se na dvě noci zastavili v biskupském městě Fidenza. Účelem zastávky nebyl jen odpočinek řidičů, ale také prohlídka města a několika zajímavostí v okolí. v samotném městě byl pro nás nejdůležitější katedrální chrám sv. Donnina, místního mučedníka z ranné křesťanské doby, který podle legendy šel po své popravě s vlastní hlavou v ruce až na místo, kde byl vybudován oltář původního kostela. po zajímavé prohlídce interiéru, krypty a průčelí jsme se také krátce setkali s místním biskupem. Odpoledne následoval výlet k rodnému domku Giuseppe Verdiho a do nedalekého historického města s kapitulním kostelem a muzeem liturgických předmětů a oděvů. Nezapomenutelný byl také večerní fotbal, k němuž se připojil i místní černošský kaplan Honoré z Toga.
Za francouzskými hranicemi jsme obdivovali úpravu a vybavenost dálničních odpočívadel, zastavili jsme se vyfotit před četnickou stanicí v St. Tropez, a na skok také na blízké pláži. Tam jsme si zahráli pohodový fotbálek, odvážlivci vyzkoušeli teplotu a slanost vody a bratr Rudy dokonce naučil překonávat mořské vlny malého psíka, který se k nám na břehu přidružil. po krátkém bloudění po toulonském předměstí jsme zaparkovali před záviděníhodně situovaným seminářem La Castille.
Fotbalový turnaj
Naše účinkování na turnaji začalo v páteční podvečer vydatnou večeří v místním semináři. po ní následoval večerní program ve velkém cirkusovém stanu včetně prezentace všech startujících týmů. Vrcholem bylo rozlosování 22 mužstev do 4 skupin, které všichni nejvíce očekávali. z každé skupiny pak postupovali do vyřazovacích bojů vždy první dva týmy. Los k nám nebyl zrovna milosrdný. Přidělil nám hned dva francouzské týmy - Poitiers a domácí La Castille (!!!), dále belgický Namur (pořadatel příštího ročníku turnaje), severoirský Belfast a polský Kalisz. Hrálo se podle pravidel malého fotbalu v počtu 6+1 a zápas trval 2 x 10 min. po skončení večerního programu si nás rozebraly rodiny, u kterých jsme byli ubytováni.
Druhý den ráno začalo to, co jsme s velkým napětím dlouho očekávali.
 V prvním zápase jsme k našemu překvapení v pohodě porazili Belfast 3:0. ve druhém zápase nás čekal zápas s domácím silným týmem La Castille. Díky dobré obranné taktice a výborným zákrokům našeho gólmana Jardy jsme tento ve vysokém tempu hraný zápas vyhráli dvěma brejky 2:0 (!). Naší radost nám pokazilo pouze zranění našeho spolehlivého a obětavého levého obránce Jury, který zbytek turnaje strávil v našem výjimečném fanclubu.
Třetí zápas nám ukázal, že máme i dobrou lavičku náhradníků
 a zvítězili jsme nad Poitiers 2:0. První porážku jsme okusili až ve čtvrtém zápase s pozdějším semifinalistou Kaliszem a to 0:2. Byla zde již patrná ne zrovna dobrá fyzická kondice našich borců. V posledním zápase základní skupiny jsme dokázali porazit Namur těsně 2:1 a tento výsledek nám zajistil vpravdě nečekaný postup do čtvrtfinále! Čelo naší skupiny vypadalo následovně: 1. Kalisz 9 b., 2. Litoměřice 8 b., 3. La Castille 7 b. Silný domácí tým přišel o postup právě zápasem s námi.
Ještě týž den nás čekal čtvrtfinálový zápas s polským Białym Stokem. Náš pan rektor nestihl včas zareagovat na naši žádost o zajištění masérek
 a poslání B-týmu, proto jsme zápas odehráli v neobměněné sestavě se znatelnou únavou. Vždyť se jednalo o již pátý zápas v jednom dni. Zápas jsme prohráli nešťastným gólem pouze 0:1 a to zejména díky výtečnému výkonu gólmana Jardy. Soupeř vyhrál zaslouženě, byl prostě lepší. My sami jsme byli nakonec rádi, že jsme následující den nemuseli hrát semifinále. Jednak pršelo a hlavně jsme byli šíleně unaveni :-). po finálovém zápase, který se stal polskou záležitostí, jsme se zúčastnili slavnostního vyhlášení výsledků a po společném obědě jsme se všichni vydali do svých domovských seminářů.
Cesta "domů"
V neděli odpoledne po jsme se všichni vydali zpět do svých seminářů. Náš poměrně úspěšný tým se rozdělil na dvě skupiny podle toho toho, co chtěl kdo navštívit. Větší skupinka (8 borců) se vydala zpět do vlasti přes Taize a Ars a menší skupinka (5 borců) přes La Salette a La Grande Chartreuse.
Návrat přes Taize a Ars
Na zpáteční cestě jsme s naším minibusem projeli přístavní město Marseille a vyzkoušeli si v Avignonu americkou turistiku na návrh našeho duchovního. Téměř za jízdy jsme vyskočili z auta, které pak s řidičem Tomášem asi čtvrt hodiny kroužilo po hlavní třídě, protože nebylo kde zaparkovat. Mezitím si ostatní prohlídli papežský palác, vyfotili se a spěchali na místo srazu. Potom jsme zamířili na sever k malé, ale známé vesničce Taize, do které jsme dorazili až po půlnoci. Následující den jsme s další tisícovkou mladých lidí, složenou z mnoha národů, strávili při modlitbě, práci, jídle a v diskuzních skupinkách.
 Odpoledne jsme také měli možnost se setkat s jediným českým bratrem v Taize. Další den jsme brzy ráno odjeli do nedalekého Cluny, kde jsme si prohlídli zbytky známého starého kláštera. Odtud jsme pokračovali do Arsu, kde jsme slavili s otcem spirituálem mši svatou u ostatků svatého faráře arského. Poté jsme zamířili do nedalekého semináře, který připravuje budoucí kněze na jejich službu v duchu Jana M. Vianneye. Nato jsme vyrazili zpátky na dlouhou cestu za naším otcem rektorem do Litoměřic.
Návrat přes La Salette, La Grande Chartreuse a Schwarzwald
Naše cesta probíhala poklidně a se setměním jsme dorazili do vesničky Corps, kde odbočuje asi 20 km dlouhá stále stoupající horská silnička k poutnímu místu Notre Dame de La Salette.
 Nachází se v Dauphinských Alpách v nadmořské výšce necelých 1800 m asi 80 km jihovýchodně od Grenoblu a je považováno za nejkrásnější poutní místo na světě. Dominantou na západ je l'Obiou (2793 m) a na východ R. de la Muzelle (3465 m). Bohužel přírodní krásu v plnosti jsme si nevychutnali, protože jsme tam byli právě v době, kdy mizely ze strání poslední zbytky sněhu a ty čekaly na zazelenání a vykvetení a navíc bylo hodně nevlídno, takže ani rozhledy nebyly zrovna úchvatné. I tak jsme byli, myslím, všichni s návštěvou Notre Dame de La Salette spokojeni. po obědě jsme se vydali k dalšímu našemu cíli - La Grande Chartreuse.
La Grande Chartreuse je nejznámější kartuziánský klášter na světě necelé 2 km od místa, kde v roce 1084 sv. Bruno založil první kartuziánský klášter. Nachází se v krásném prostředí podhůří Dauphinských Alp v nadmořské výšce přibližně 1000 m asi 30 km severně od Grenoblu. Kartuziánský řád je považován za nejpřísnější a jeho privilegiem je skutečnost, že nikdy nebyl reformován, protože nikdy nebyl deformován (ve skutečnosti se nachází ve stálém procesu reformy). Bylo by na dlouho popisovat řád i klášter blíže. Jedno je ale jasné: La Grande Chartreuse neobyčejným způsobem přitahuje svým tajemnem a naše vzrušení stoupalo s přibližováním se k cíli. Do kláštera není vstup povolen, ale i návštěva a krátká modlitba v tichu v kapli Vzkříšení, která se nachází ve zdech kláštera, nám připadala jako setkání s nebem. Pro některé z nás to byl možná nejhlubší zážitek za poslední dobu. A jaký by to musel být teprve zážitek zúčastnit se chórové modlitby kartuziánů! Bohužel nám velel čas a tak jsme si nemohli ani více prohlédnout okolí a museli se v podvečer s La Grande Chartreuse rozloučit...
Při cestě do místa našeho noclehu na nás ale čekalo ještě jedno překvapení. Chtěli jsme projet přes asi 1400 m vysoký průsmyk po horské silničce a kochat se krásami tamnější přírody. K našemu úžasu ta silnička ale nebyla v zimě udržovaná a my nebyli na sníh připraveni (měli jsme již letní obutí a řetězy jsme nechali v konviktu). Tak jsme nakonec celý ten horský masív museli objet až přes Grenoble, ale i tak jsme se ještě stihli ubytovat...
Následující den dopoledne jsme vyráželi na cestu do Litoměřic. Cesta ubíhala bezproblémově, až asi hodinu před francouzsko-německou státní hranicí vzešel z našich řad nápad podívat se na Feldberg (1493 m), nejvyšší horu Schwarzwaldu. Měli jsme totiž projíždět přes Freiburg, který leží na jeho úpatí. a bylo by škoda tímto krajem jen tak projet, vždyť Feldberg v pohoří Schwarzwald je jen o 2 m vyšší než Praděd v našich Jeseníkách! a odměna byla sladká! Sice je to oblast turisticky hojně navštěvovaná, ale večer byl již všude poměrně klid. Čekala nás projížďka krásnými lesy a nádherný rozhled z hory Seebuck (1448 m), která se tyčí nad ledovcovým jezerem! To všichni uznali, že toto vybočení z plánu stálo za to. Dojít až na Feldberg (asi 2,5 km) se nám nepodařilo z časových důvodů, noc byla již za dveřmi. Do závěrečné cesty jsme se byli ještě posílit velkou pizzou, na kterou byli studenti pozváni našimi novokněžími :-).
Cesta ze Schwarzwaldu až do Litoměřic byla poklidná až na jedno nepříjemné "zpestření". Kolem půlnoci jsme možná 100 km jeli s palivem "na kontrolku", čerpací stanice v Německu nebyly žádné v provozu. Řidič naší Felicie jel co nejúsporněji a velice jsme si ulevili, když jsme dojeli k první otevřené pumpě, kde jsme zjistili, že jsme nádrž vybrali téměř do sucha... Kolem páté hodiny jsme dojeli do konviktu a největší drsňáci byli již v 6:30 h v kapli na ranních modlitbách... Jestli tam více spali nebo rozjímali, to ví oni sami :-)...
Na závěr uvádíme drobné svědectví našeho spolubratra Rudyho, velkého ctitele sv. Jana M. Vianneyho: Já jsem našemu dobrému Bohu vděčný za mši svatou, která byla sloužena při bočním oltáři sv. Jana Maria Vianneye v Arsu. Jenom sám Bůh ví, jak jsem mu za tu milost vděčný. Světec Jan - můj dobrý přítel, mě povzbudil v lásce k našemu Pánu. z Božího milosrdenství jsem mohl přijmout Tělo a Krev našeho Pána a to z kalichu, z kterého přijímal kdysi i sv. přítel Jan. Pán nešetřil svými milostmi. Povzbuzen a upevněn v kněžském povolání jsem dobrému Bohu poděkoval a poprosil sv. přítele Jana, aby se přimlouval za bratry představené a za nás konvikťáky. Bohu díky.
Kolektiv autorů
Tým FC TK Litoměřice:
Horní řada zleva: Pavel Klouček, Tomáš Tomášek, Standa Zatloukal, Jura Pospíšil, Henry Kotvrda
Dolní řada zleva: Laďa Banďouch, Petr Martinka, Honza Zatloukal (oba hosté), Míla Brhel
Na zemi: Jarda Vlk
Na fotografii chybí realizační tým: Rudy Capek, Zdeněk G. Klimeš, Standa Brožka
|