Misie Most

Teologický konvikt v Litoměřicích, kde se první rok studenti připravují ke kněžství, pořádal ve dnech 21.5. až 25. 5. 2002 zajímavou a ojedinělou akci pod názvem "Misie Most." Všech třicet studentů i s představenými po tyto dny mluvili o své víře a o Bohu s obyvateli severočeského města Most. Ojedinělá je tato akce v tom, že se poprvé evangelizace stala součástí formace ke kněžství a ukazuje tak potřebu v dnešní době svědčit o Kristu lidem, kteří v něj nevěří, nebo kteří o něm ani neslyšeli. Naléhavost tohoto svědectví se ukazuje zvláště v městě Most, které je považováno za jedno z nejateističtějších měst u nás, ne-li na celém světě. Misie byla dlouhodobě dopředu připravována.
Důležité bylo, že studenti šli "evangelizovat" nejen se souhlasem a požehnáním, ale byli přímo vysláni litoměřickým biskupem Josefem Kouklem, do jehož diecéze Most spadá. Skutečnost tohoto poslání si zvláště uvědomovali první den v Mostě při bohoslužbě rozeslání: Nejsem to já, ale Bůh, který mě sem vede a posílá.
"Konvikťáci" byli ubytováni na farách a v rodinách mosteckých farníků. Odtud vždy ve dvou navštěvovali domácnosti z celého města. Pravidlem bylo, že jeden mluvil a druhý se modlil. Všechny tyto domácnosti byly předem informovány o probíhající misii lístečkem, s přiloženou nálepkou, kterou na své dveře vylepovali lidé, kteří o tuto návštěvu neměli zájem. "Evangelizovalo" se nejen dveře od dveří, ale též na ulicích, a  - zvláště dopoledne - studenti navštěvovali domovy důchodců a některé střední školy.
Ti, kteří projevili zájem, byli pozváni na společné nedělní odpoledne v kostele. na toto setkání přijel též biskup Josef Koukl, který zakončil evangelizační akci mší svatou. o tom co při "evangelizaci" zažili a jaký mají na ni pohled, píší její účastníci:
 
Stanislav Zatloukal, 25 let
Uvědomil jsem si jistou obtíž při bytové evangelizaci, pokud otevřeli mladí lidé přibližně věku střední školy. Je zde těžké zvolit mezi vykáním a tykáním a zvolit podle toho patřičný pozdrav. Cítil jsem, že při rozhovoru s mladými by to chtělo více neformálnosti: dostat se k evangeliu třeba oklikou přes zájmy atd. Také stísněný prostor mezi dveřmi asi nepřispíval k otevření se mladé nespoutané duše. Snad by bylo lepší tyto mladé navštívit v jim vlastním prostředí a náhodné setkání ve dveřích bytu promyslet s vědomím, že vyžaduje jiný přístup než v případě jejich rodičů.
 
Benedikt Hudema, 28 let
Uvědomil jsem si několik zásadních věcí. 1) Evangelizace není agitace, jde o snahu podělit se s druhými o nejcennější dar, který ve svém životě máme. Pokud to myslíme se svojí vírou vážně, pak se nemusíme bát nějakého zesměšnění či odmítnutí.
2) Důležitá je nejen naše snaha, ale především modlitba. Bez podpory těch, kteří nás takto podporovali dlouho dopředu (především řeholní komunity), by něco takového muselo skončit krachem.
3) Vyslání biskupem pro mne znamenalo, že nepřicházím z vlastní vůle, ale jménem společenství církve.
Závěrem mohu podotknout, že zájem je především u mladší generace, střední generace je většinou ke všemu naprosto lhostejná.
 
Radek Maláč, 28 let
Během misií bylo znát, že byly dlouho dopředu "promodlovány" nejen námi, ale i řadou jiných lidí, hlavně několika řeholními společenstvími. Za velmi důležité považuji to, že Bůh skrze nás oslovil nejen lidi hledající nebo nevěřící, ale i mostecké farníky. Zejména po nedělním modlitebním programu řada z nich dosvědčila, že je Bůh novým způsobem oslovil, dotkl se jejich srdce. Pevně věřím, že pro farnost Most misie nebudou znamenat jen přírůstek několika lidí, ale i oživení farnosti díky aktivnějšímu zapojení věřících.
 
Pavel Frývaldský, 20 let
Při misii v Mostě jsem poznal, jak potřebné je dnes mluvit s nevěřícími lidmi o Bohu. Setkali jsme se sice většinou s nezájmem, a to hlavně u střední a starší generace, mladí lidé však byli často velmi otevření a přístupní k rozhovorům. Tito lidé nemají možnost setkat se s vírou a to nejen skrze nějakého věřícího člověka, ale často ani ve škole v rámci všeobecného vzdělání. Přesto a možná právě proto je Bůh zajímá a zajímá je také ten, kdo ho poznal a žije s ním. a taková "evangelizace" je ve městě, jako je Most, jediná možnost, jak se s tímto člověkem setkat.
 
Jiří Pospíšil, 27 let
Týden evangelizace v Mostě byl jistě pro každého z nás velice přínosný a to už proto, že drtivá většina z nás evangelizaci absolvovala poprvé. Já osobně jsem velice rád, že jsem ji absolvoval, ačkoli samotná evangelizace v terénu pro mě byla spíš neradostná. Proč? To je otázka, na kterou sám hledám odpověď. Vždyť jde přece o hlásání radostné zvěsti! a přitom já sám mohu o sobě pravdivě a s jistotu říct, že jsem šťastný a vděčný za dar víry!
Jedním problémem, se kterým jsem se potýkal, byla skutečnost, že vnikám lidem do jejich soukromí, a to jak v domech, tak i na ulici. Velmi občerstvujícím zpestřením byla předem domluvená návštěva střední školy. Dalším problémem, který mi bral nadšení, bylo to, že o zvěstování evangelia vyjma části mládeže vlastně vůbec nikdo nestál.
U prvního problému se zamýšlím nad tím, jedná-li se o to, že mi snad srdce nehoří láskou ke Kristu, jestli je otázkou malé víry spojené s nedostatečnou modlitbou nebo mojí osobností spojenou s ostychem oslovit cizí lidi, a to i prostým způsobem hlásání evangelia. u druhého problému se mi zase nechce věřit, že lidé nestojí o zvěst o Boží lásce, o tom, že jsou Bohem chtění a milovaní! Tady mám pocit, že lidé nechtějí nic slyšet o církvi a tím pádem ani o Bohu a jeho plánu spásy...
K určitému vyvážení této zprávy však uvádím ještě tu informaci, že v úplném závěru evangelizace i mě Pán poslal k malé partě Romů, kteří byli pro evangelium až překvapivě otevření a zejména vnímaví. Na závěr znovu opakuji, že i přes zmíněné těžkosti, které mě během evangelizace provázely, jsem za tyto dny velice vděčný, a že toto dílo, bude-li i nadále provázeno modlitbou, přinese své plody.
 
Vladimír Zelina, 27 let
Nejvíce zkušeností mám s "evangelizací" v bytech, méně už na ulici a v domovech důchodců. Jak se říká, nejhorší je začít, a zde to platí dvojnásob, zvláště když místní farář byl upozorněn nějakými mládenci slovy: "Vy se nebojíte, že na vás vyběhnou s baseballovými pálkami?" Jako povzbuzení to bylo opravdu perfektní. Nic takového se ale nestalo. Přijetí bylo různé, od zavření dveří se slovy: "Nemám zájem", až po pozvání do bytu. Někdy se rozhovor odehrával přátelsky na chodbě (především s mladšími), jindy na nás volali mládenci: "Satana na vás!" Ale byli i případy, že komunikace probíhala přes zavřené dveře. na ulici jsme vedli dva hlubší rozhovory se dvěma mladými muži. Druhý jsme ukončili nabídkou modlitby na úmysl partnera, který to přijal velice kladně se slovy: "Klidně se pomodlete, podívám se, jak se to dělá." Tak jsme se přímo na ulici modlili za úspěch jeho hudební kapely "A basta" a rozloučili jsme se s ním jeho osobitým pozdravem.
Co se týká domovů důchodců, lidé byli docela otevření. Vedli jsme i hlubší rozhovory, takže se stávalo, že se někteří chtěli po mnoha letech smířit s Bohem a přijmout svátosti, což je sám o sobě zázrak. Každému, kdo byl alespoň trochu přístupný, jsme nabízeli modlitbu. Úmysly byly různé: za toleranci mezi lidmi, za zdraví aj. Překvapilo mě, že lidé ani nevěděli, kde je nový katolický kostel, většinou se odvolávali na přesunutý gotický, ten však už svému účelu neslouží. Za sebe mohu říci, že jsem měl v srdci pokoj, který zůstával, i když nás někdo nepřijal. My jsme nedělali nic zvláštního, jen jsme nabízeli rozhovor na téma křesťanství a víry v Boha. Jestli se něco v těch lidech změní a oni konvertují či vrátí se zpět k víře, pak je to zásluhou těch, kdo připravili půdu modlitbou a obětí. Byly to hlavně různé kontemplativní řády a lidé, kteří o této misii věděli. Misie hodnotím kladně, protože jsem si mohl vyzkoušet život podle příkladu apoštolů vyslaných Kristem hlásat evangelium, a že Bůh působí dnes, jako v jejich době. Je to obohacení i pro mně. Především se člověk učí mluvit o Bohu a o svých zkušenostech s ním. Ztrácí ostych hovořit na takové téma v dnešní době a na místech, kde je velmi hodně těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou ateisté. na závěr bych řekl asi jen to, že je jiná doba, a ta si žádá jiný přístup k nové evangelizaci, než tomu bylo v minulosti, a jednou z cest může být právě tato.
 
Josef Prokeš, 21 let
Skatepark jako dobrá půda pro evangelium
Je 16:00. s prefektem Pavlem procházíme branou jediného skateparku v Mostě. Mělo by to být místo, na kterém se shromažďují chlapci a dívky holdující skateboardům a inline bruslím. Prohlížím si okolí, abych viděl, kudy budeme utíkat pryč. Napětí roste. Poslední modlitby k Duchu svatému. To už stojíme uprostřed asi deseti mladých lidí. Začínáme tak jako obvykle: "Zdarec, my jsme katolíci a chtěli bychom se vás zeptal, jestli jste někdy přemýšleli o Bohu, smyslu života, vzniku vesmíru a tak." Čekám smích, ale nic takového nepřichází. Naopak se začíná rozvíjet docela smysluplný rozhovor. Zájem těchto mladých lidí mě fascinuje. Dostáváme se ke kněžství, celibátu, Ježíši Kristu nebo řešíme například rozdíly mezi katolíky a jehovisty. Mluvíme také o jejich zájmech, hudbě, škole, rodičích, ale i drogách, sexu, či satanismu. Po každém odbočení se rozhovor časem podivuhodně vrací k Bohu. Jejich otevřenost je úžasná. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že hodina času je pomalu pryč a my musíme jít, abychom stihli mši svatou. Je to docela škoda. Rozhodně jsme se nedostali ke všemu, co je i nás zajímalo. Jsme pozváni na zítřejší koncert hip hopu. Pokud to vyjde, budeme moci rozhovor dokončit tam. Rychle se loučíme a slibujeme debatujícím, že se za ně budeme modlit. Ze skateparku opravdu vybíháme, ale jen z časových důvodů. Jsem si jist, že bez síly Ducha svatého bych tam určitě ani nevešel. Jen co vyběhneme na ulici, přichází čas za vše poděkovat. Díky tedy, Pane, za toto setkání. Je-li to Tvá vůle, prosíme Tě, použij si tento rozhovor k otevření srdcí těchto mladých lidí. Dej se jim poznat jako nejvyšší Láska a žehnej jim. Amen.
 
David Wendelin, 25let
Když jsem poprvé uslyšel o tom, že máme jít do Mostu "evangelizovat", moc nadšení to ve mě nevyvolalo. Moje argumentace byla: "To jako budeme jak nějací Jehovisti otravovat lidi po domech? Tak to se mnou teda nepočítejte!" Jenže jak se říká: "Člověk míní, Pán Bůh činí." a taky že jo, po mnoha hodinách modliteb, které jsme s Kristem strávili, se ukázaly výsledky.
Když jsme šli poprvé do ulic, měl jsem sice strach, ale po prvních kladných reakcích některých mosteckých občanů ony obavy opadly.Většina lidí však byla k otázkám víry lhostejná, jsou spokojeni s tím, co mají a ti druzí si podle nich mohou věřit, čemu chtějí.
Nejvíce jsem Boží přítomnost pocítil v jednom rozhovoru, který začal jako každý jiný: "Dobrý den, my jsme studenti teologie z Litoměřic a chtěli jsme se Vás zeptat, jaký máte názor na víru v Boha?" Odpověď: "Tak já vám něco řeknu, Pán Bůh mě teda pěkně na..." v tu chvíli jsem se teda dost zakymácel a hledal někde nějakou oporu, a tou oporou byl Bůh! Nakonec však i tato paní usoudila, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, i když se jí stejně zdá, že jsou vždy "biti" ti dobří. Nakonec jsme se na sebe i usmáli a rozešli se s přáním hezkého dne. Myslím si, že kdyby to nebylo tolik promodlené, tak by to mohlo dopadnout i jinak.Tak tedy je dobré, se za takové lidi modlit, i když nevíme, jak to s nimi dopadne.
 
Miloslav Brhel, 20 let
Rád bych se s vámi podělil o jednu malou zkušenost. i když se v našem programu nepočítalo s návštěvou základních škol, neodmítli jsme, když jsme byli pozváni na odpoledne do družiny. Netušili jsme, co nás čeká, protože jsme ani nevěděli, jak velké tam budou děti. Proto jsme se připravili "pouze" tím, že jsme se těsně předtím pomodlili a řekli si, že bude asi nejlepší dát nějaké ukazovací písničky, při kterých se děti zapojí a také nějakou tu hru. s tímto jsme se vydali na hřiště, kde si děti hrály. Se skupinou z první až třetí třídy jsme si sedli na trávu a začali písničkou. Připojili se k nám i dva "osmáci". Čekali jsme, že za chvíli je to přestane bavit, a že v nejlepším případě potichu znuděně odejdou. Ale stal se pravý opak - velice živě se zapojili do našeho povídání si s dětmi o Pánu Ježíši, o jeho narození, životě a smrti a také o našem studiu, kněžství a koníčkách. Když to viděla paní vychovatelka, musela se jednu chvíli otočit, protože jí vstoupily slzy do očí. o této osmé třídě, kam právě oni kluci chodili, se říkalo, že je nejhorší třídou na škole. a právě tito dva kluci měli potíže s chováním.
Když se jedna malá třeťačka zeptala, jestli se můžeme oženit a my jí vysvětlovali, že kněží v naší církvi se ženit nesmí, řekla vedle sousedce: "Tak, vidíš. Máš smůlu." Hned se pak otočila ke všem ostatním a povídala: "Ona už si vybrala tamtoho" a ukazovala na mého souseda. Asi po hodince jsme se rozloučili a vydali se k dalším panelákům s novým nadšením, protože toto setkání bylo pro nás opravdu občerstvující.
 
Pavel Vybíhal, 21 let
NEOBRACÍM JÁ, ALE BŮH
Je odpoledne třetího misijního dne. Já a spolubratr Jirka chodíme hlásat radostnou zvěst po bytech. Třemi posledními vchody jsme dokončili jeden blok. Modlitbou Korunky nám byla dána krátká pauza. Kam teď dál? Kousek od nás stojí jeden věžák o výšce dvanácti poschodí. Dnes nebo zítra tam stejně budeme muset jít, tak to nebudeme zbytečně protahovat.
Máme štěstí. Někdo vychází z domu a nechává nám otevřené dveře. Začíná to tedy slibně. Ovšem jak se říká: "První vyhrání z kapsy vyhání." Nemůžeme najít schodiště. Naštěstí se před námi rozprostřely dvoje dveře vedoucí do výtahů. Vyjeli jsme tedy do dvanáctého patra. Výhled byl sice krásný, nicméně signalizoval, že se blíží bouřka. z té jsme ovšem neměli takový strach jako z chodbových prostor, které se nám zableskly ve své plné kráse. v místech naší aktuální přítomnosti by se dal věrohodně točit kriminální film. Prošli jsme oba celou chodbou kolem šesti bytových jednotek a  Jirka už hmatal po vypínači u prvních dveří. i přesto, že na náboženské otázky se s námi starší paní nehodlala vůbec bavit, na naší otázku, kde je schodiště, odpovídala s úsměvem. na některých dveřích na nás čekala nálepka "NE", u mnohých jiných se pouze otevřelo kukátko, objevilo se oko a v bytě nastalo ticho. (Z celé akce se dá říci, že hra na "mrtvého brouka" je v tomto městě docela oblíbená). Podobně jsme byli odmítnuti i v dalších částech tohoto tajemného domu. Scházeli jsme patro po potře po schodišti, které bylo na konci chodby, a to od ní ještě oddělené síňkou, která byla od chodby a schodiště oddělena skrze dvoje dveře. Mohu jasně konstatovat, že všechny dveře byly značně "vyšeptané", v každé síňce byl mimo nesetřené podlahy rozebraný hydrant s nápisem "MIMO PROVOZ". Schodiště bylo docela úzké a pusté.
Po projití osmého podlaží jsme se setkali s problémem jiného kalibru. Tentokrát to nebyli nepřístupní lidé, ale nepřístupné schodiště, které nám bránilo v evangelizaci. Jedny z páru dveří byly zamčené. To byla smůla, protože jsme vlastnili klíče pouze k lidským srdcím. K těmto dveřím nikoli. i když, přiznejme si, že jedno kopnutí do zmíněných dveří by celý problém vyřešilo. Ale tento způsob řešení jevil se nám poněkud nekřesťanský. Proto jsme zvolili lepší variantu. Sjet jedno patro výtahem. Pravý výtah byl právě volný a ještě v našem patře. Už stojíme na pohyblivé podlaze výtahu a já tisknu tlačítko označené sedmičkou. Ozvala se rána z výtahové šachty a výtah cuknul. Postup jsem zopakoval. Výtah svůj postup také zopakoval . Ještě dvakrát jsme si takto hráli. Po selhání pokusů nebylo špatné přečíst si návod k tomuto výtahu. na to ovšem nebyl čas. Vždyť je hned vedle ještě jeden výtah. Chceme přejít do něj. Zablokovaný výtah je patrně jiného názoru. K výstupu nám není dovoleno použít dveře. Ale jiná možnost k opuštění kabiny se také v naší blízkosti nepohybuje. Při vyvinutí většího tlaku na dveře se přece jen nechají otevřít. Přiznám se, že se mi na čele vyrazil pot. To už ale voláme vedlejší výtah. Je tady a dokonce se s námi rozjíždí směrem dolů. v sedmém patře opět musíme vyvíjet tlak na dveře. Bohužel se nám je ani po krátkém zápasení nepodařilo otevřít. Úsměv na rtech se nám opět vytrácí. Zkoušíme sjet tedy ještě o patro níž. Výtah zarachotí, cukne a … jede. Šesté patro je k nám příjemnější. Po schodech se dostáváme nahoru do sedmého patra. Přes rozbité dveře pronikáme do chodby. s blížící se bouřkovou oblačností se z tmavých chodeb vytrácelo již tak dost malé společenství molekul světla. na této chodbě už by se dal věrohodně filmovat horor. Už se mi zdálo, že tento dům je zakletý. Ale naše úsilí pokračovalo. Prošli jsme pět bytů tohoto štoku a pochodili jsme stejně jako ve vyšších sférách tohoto věžáku. Zvoníme u posledního bytu tohoto patra. Čekání na otevření je opět provázeno mírným strachem, ale hlavně modlitbou. Dveře se nejistě otevírají. Mezi nimi se kymácí postava starší paní a přibíhá k nám černá huňatá kočka. na paní je jasně znát nedůvěra. Vše probíhá jako jinde, ale…
Ale paní, kterou čeká příští týden operace zhoubného nádoru, neodmítá okamžitou modlitbu. Jirka se ujímá hlasité modlitby vlastními slovy. Já se tiše modlím za Jirku. Paní se vrací život do krve. Po modlitbě nás poprosí o chvíli trpělivosti, že nám něco přinese. pro co asi může jít? pro hůl? Babička mezi tyto dveře přinesla Písmo svaté. Prý ji ho někdo kdysi věnoval, ona jej čte, ale nerozumí mu. Po chvíli vyprávění jsme pochopili, že četla knihu Job. Tato kniha a nevinnost utrpení se jí promítá do vlastního života. Začalo dlouhé vyprávění a rozhovor nebral konce. Paní, která o Kristu neměla nikdy ani tušení, která se na nás dívala podezíravě, začíná přijímat víru. Já i Jirka svítíme radostí. Touto radostí nás naplnila osoba, která už dlouho stojí mezi dveřmi proti nám. Pán skrze modlitbu a Písmo svaté stále činí zázraky, které jsou pro dnešní dobu tak nemoderní. a přece stále aktuální. Loučíme se a odcházíme. i když už se venku blýská a hřmí, pokračujeme v misii. Však úplně s novou energií a novým zápalem. Dopadáme jako před předešlou návštěvou. Ale naděje z nás už neprchá.
A co se nestalo o dvě patra níže. Při odmítavém rozhovoru se v naší blízkosti objeví starší paní ze sedmého patra s žádostí, že chce podepsat Bibli. Nemohli jsme nevyhovět. Paní, která už v sobě ušlapávala naději na další žití, žije nyní úplně z jiného paliva, které ji Bůh skrze naši návštěvu doslova natankoval. Kdyby se celé misie zdáli být nesmyslné, kvůli této jedné paní se všechna naše úsilí vyplatila a můžeme říci, že pro tuto jednu duši to celé stálo za to! Ale co je hlavní. na první pohled se zdá, že se nám paní podařilo obrátit k víře v Krista. Ale není to pravda. Kde bychom byli, nebýt jedné krátké modlitby? Člověk nikdy sám nikoho nemůže obrátit. Skrze naši modlitbu obrací sám Bůh. Za to Mu patří chvála.
 
P. Jindřich Kotvrda, spirituál TK
Evangelizace mi připomínala zážitek apoštolů, kteří byli Ježíšem vysláni na cestu po dvou, kam chtěl Ježíš sám přijít. (Mk 6, 7) Bylo dobře to jednorázově zažít, i když takováto forma mi asi není úplně vlastní a snažil bych se spíše o jiné formy. Šlo ale o to překonat strachy, obavy a předsudky.
Některé reakce mnou oslovených lidí byly opravdu nečekané. Když jsme jednomu staršímu pánovi představili kdo jsme a co nabízíme, odpověděl asi takto: "Já už jsem starý a myslím už jenom na ty poslední věci… To už pro mě není…"
Nebo jedna paní: "Mě nikdy Pán Bůh s ničím nepomohl, všechno, co mám, jsem si musela zařídit těmahle rukama… Vám snad pomohl?" Zmohl jsem se jenom na: "No, pomohl, jinak bych tady asi nestál…"
Měl jsem radost z toho, že jsem mohl zkusit tuto u nás zatím neobvyklou službu, kdy jdeme k lidem. Přece jen je mi asi více vlastní, když lidé přijdou za mnou a tady to bylo naopak. Odmítání a nezájem u vchodů do bytů v paneláku mě kupodivu nijak neodrazovaly ani jsem z toho neměl nějaký negativní pocit. Zažíval jsem snad dokonce jakýsi pokoj.
Poslední den misie jsme chodili spolu se Standou, byl to den zvlášť pestrý, v sídlišti v bytech, kde jsme začínali, neměl zájem nikdo a pak jsme vyšli do sídliště a oslovili jsme mladíka se psem: "Už u vás byla katolická misie?" "Ano byla, ale nemáme zájem."
Pak jsme oslovili rómskou rodinu se čtyřmi dětmi. Říkali, že je to těžké, že v této době je to s vírou nějaké špatné, uznávali ale její potřebnost. Cítili to jako jakési provinění, že z víry nežijí… omlouvali to také těžkými časy, není práce… Chystáme se emigrovat do Velké Británie, tam to snad bude lepší… Modlitbu neodmítli.
Pak nás zaujala sídlištní restaurace, do ní jsme šli na pivo a posadili jsme se ke stolu, kde byl jeden pán s pivem a startkami. Oslovili jsme jej onou už zaběhanou formulí: "My jsme z katolické misie a snažíme se nabízet rozhovory o víře a o Bohu a modlitbě." Říkal, že bychom se měli zaměřit hlavně na mladé, ti se dostanou do světa a vidí, jak to tam je… Jsou otevřenější. On sám se už na to necítil, ve svých 52 letech myslel, že už je na to starý… Zdálo se mi, že ale jaksi uznával potřebnost oživení víry (u mladých), snad i uznával, že mu cosi chybí, že v jeho životě vznikla jakási prázdná oblast…
Zaplatili jsme pivo a vyšli dál do sídliště. Skupina tří dětí kolem 10, 12 a 15 si hrála v sídlišti. Naše oslovení jim bylo vítané. Byla v nich i touha poslouchat o Bohu, na klukovi byla vidět změna, když mu došlo, že jde o Boha a o věci víry. Jakoby se lekl, jakoby nerad dával najevo zájem před dívkami. Modlili jsme se nahlas nějak takto: "Bože, věříme, že jsi tady, i když nejsi vidět… Dej se poznat těmto dětem a znovu se dej poznat i nám…"
Asi dvakrát jsme chtěli už odejít, ale dívka chtěla ještě něco o Bohu a o Ježíšovi slyšet. Snažili jsme se, i když jsme viděli, že ostatní dva zase tak velký zájem nemají… Nebo aspoň dělají, že nemají…
Pak jsme se rozloučili… Zjistili jsme, že je hlad, že je otevřenost, kterou možná nikdo nesytí… v sídlištích by bylo co dělat… Chtělo by to nějaké společenství, které by se takové práci snad věnovalo i systematicky. Po návratu, jako obvykle, sdílení zážitků, podobně jako apoštolové, když se ze své cvičné misie vrátili (Mk 6, 30 - 34) vzájemné povzbuzení, společná modlitba, která chutnala "jaksi jinak."
Díky Bohu za to, že jsem se na takové akci mohl podílet, myslím, že na ni jen tak nezapomenu a snad mi z ní zůstane i trocha odvahy oslovit druhé…
 
Závěr
V současné době se stále pronikavěji ozývá hlasité volání po novém posílení evangelizace v současném světě. Papež Jan Pavel II. ve své encyklice "Redemptoris missio" hovoří o novém "jaru evangelizace". Vždyť církev je svou podstatou misijní a nemůže nikdy přestat hlásat radostnou zvěst Nového zákona, že Bůh se z lásky k nám stal v Ježíši Kristu člověkem a svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním nás osvobodil od hříchu. Každá lidská bytost tak potřebuje Ježíše Krista. i v dnešní době.
Proto dnes tedy existuje naléhavá potřeba nové evangelizace. Církev však nikoho nenutí, aby změnil své vyznání, ale zve všechny lidi dobré vůle na celém světě, aby se zaposlouchali do slov evangelia, neboť Ježíšova spasitelná láska se nabízí jako dar. Každý ji může svobodně přijmout nebo odmítnout. Nová evangelizace se tak stává výzvou pro všechny křesťany, aby se s vírou a láskou zapojili do této práce, kdekoliv a kdykoliv je to jen možné. Kdo ví, kdy se Duch svatý dotkne srdcí právě těch lidí, ke kterým promlouváme!
 
 
Fotogalerie
(zdroj fotografií: www.mumost.cz)
 
Most
 
Most
Most
 
Most
 
Panelák
aneb některé z reakcí obyvatel Mostu při setkání s radostnou zvěstí
(kliněte pro zvětšení obrázku)
 
Panelák